Duchovní pád prvotních bytostí

Stvořené bytosti byly bytosti čisté, vybavené láskou, moudrostí a svobodnou vůlí. Jejich inteligence jim umožňovala duchovní růst, ale i odpor, protože nebyla inteligencí absolutní. V jejich svobodné vůli se ukrývalo určité nebezpečí. Pokud respektovaly Tvůrcem dané zákony, žily v harmonii a přibližovaly se cíli svého úkolu - dokonalosti.

Po dlouhých eónech společného harmonického soužití se však probudila v mnoha bytostech pýcha, která deformovala jejich myšlení touhou být a tvořit jako Bůh sám. Jejich vůdcem byl jeden z Bohu nejbližších andělů, druhotné božské stvoření Lucifer, kterého pýcha proměnila v démona.

Pýcha a s ní související morální nedostatky se u těchto bytostí projevovaly porušováním Božských zákonů a také porušováním harmonie životního prostoru. Došlo k deformaci jejich myšlení a devastaci dosavadního společného života. Tím bylo čisté magnetické fluidum jejich těl stále více oslabované, až se stalo neprůhlednou, hmotě podobnou substancí fluida elektrického. To jim bránilo v pohybu v lehkých fluidních sférách dosavadního domova.

Tito duální jedinci již nevyzařovali, ale vědomě v sobě zadržovali životodárné fluidum. Postupně tak došlo díky rostoucímu egoismu k roztržení duálového svazku. To však neznamenalo jejich věčné oddělení. Duálová sounáležitost a příbuznost zůstala zakořeněna v jejich duchu. Pročišťováním a duchovním růstem dochází k jejich opětovnému spojování.

Po rozdělení provinilých duálů v samostatné bytosti klesala jejich síla a inteligence stále víc, až propadly otupělosti, strnulosti a smrti podobné letargii. Původně čistý životní magnetismus jejich těl přecházel na elektromagnetismus a v lehkém fluidálním prostředí svého původního domova nebyly tito jedinci schopni nadále žít. Pouze menší počet duálů zůstal věrný božským zákonům.

Co je klinická smrt?

Jedná se o dočasné oddělení se astrálního těla, nositele duchovního vědomí člověka, od těla fyzického. To pak zůstává bez impulsů vzdalujícího se ducha, a tedy bez pohybu a reakcí.

Při klinické smrti nedochází k přetržení stříbrné šňůry spojující astrální a fyzické tělo. Klinicky mrtvý je schopen vnímat obě životní dimenze a dorozumívat se se svými blízkými ne slovy, ale formou snů, telepatie nebo intuice. Po probuzení líčí své zážitky na hranici posmrtné dimenze.

Klinická smrt přichází nejčastěji po těžkých úrazech nebo operacích. Po ztrátě tělesného vědomí vnímá zraněný nejprve několik vteřin tmu a úzkost, které brzy ustupují vnímání světla, jemné hudby a vnitřnímu pocitu klidu a obšťastnění. Tyto pocity jsou vibrace, provázející uvolňování astrálního těla postiženého z jeho aury. Následuje pocit lehkosti, vznášení se ve vzduchu. Dotyčný pozoruje z výšky všechno, co se kolem něho a s jeho bezvládným, fyzickým tělem děje. Pokouší se hovořit s přítomnými, ale nikdo na jeho slova nereaguje.

Po velmi krátké době vnímá klinicky mrtvý přítomnost světlých bytostí, provázenou nevylíčitelným pocitem lásky, harmonie a uklidnění. Jednou z nich je duchovní průvodce, který mu umožňuje přehlédnout jeho dočasný život a uvědomit si všechny získané, ale i ztracené hodnoty.

Není-li čas klinické smrti časem zákonitě stanoveného odchodu, vrací se postižený do fyzického těla zpět. Duchovní průvodce umožňuje klinicky mrtvým i pohled do dalších nadzemských sfér. Děje se tak proto, aby mohli lidem předat důkazy o posmrtném životě. U těch, kteří byli schopni vnímat astrální skutečnost, dochází, jak již bylo řečeno, ke změně jejich životních názorů a denního života, jehož pravé poslání a smysl si teprve nyní plně uvědomují.

Často tito lidé hovoří o tom, že se pohybovali dlouhým, tmavým tunelem, na jehož konci zářilo světlo. Tento zážitek způsobuje faktor čas. Čas a prostor jsou pojmy vycházející z pozemské polarity. Časovým faktorem božské praenergie, pramene bez začátku a konce, je časový faktor nula. Astrální dimenze neznají pojem čas. Na Zemi je nahrazen časovým faktorem plus a minus. Posuzován z pozice přítomnosti, je jeho lineární průběh vpřed budoucnost, zpět minulost. Časová polarita mizí se stoupajícím  duchovním vývojem každého jedince. Čím více se přibližuje ke svému Tvůrci, tím více splývají minulost a budoucnost v časovém faktoru nula, v božské praenergii.

V astrálních dimenzích, kde se zdržují klinicky mrtví, probíhá minus a plus čas (minulost, přítomnost) paralelně. Na planetě Země jde vpřed se pohybující čas ve směru hodinových ručiček a vytváří vpravo rotující vibrační kruhy. U minus času je tomu obráceně. Tato vibrační pole, která se v určitém segmentu protínají, je klinicky mrtvý schopen vnímat. Domnívá se proto, že je obklopen tmou. V uvedeném segmentu, kde se obě energie křižují, vytvářejí z časového faktoru plus a minus silné dvoupólové magnetické pole, to vyvolává v postiženém dojem tunelu, kterým je přitahován ke světlu.

Ve stavu klinické smrti probíhají procesy, které není člověk schopen hmotnými smysly a rozumem pochopit.

Smrt je zrozením v jiném životním prostoru, a není-li duše zaměřena již během svého pozemského života na získávání víry a vědomostí o posmrtném životě, jde mu většinou se strachem vstříc.